Tak trochu nečekané prosincové prášení – Chiemgauer Alpen 12/2023

Patnáctého prosince, pátečního rána, budím časně z rána Ivču. Budík ukazuje čas, co začíná ďábelskou čtyřkou. Moje nadšení pro brzký odjezd není v počáteční fázi úplně sdíleno. PO pár desítkách minut nabíráme Davida na Borech a pokračujeme doplnit počty pro Aleše do Dobřan. Okolo 9:30 už dojíždíme poslední kilometry údolím, k výchozímu parkovišti na Priener Hütte. I tady dostávám trochu "čočku". Když navigace ukazuje dojezd 3 minuty, je kolem nás krásně zelená krajina. Jenže modří vědí, pár zatáček a na parkovišti parkujeme s podhrabujícími koly ve sněhu.

Dojezdové pivo, přezbrojit, pásy nasadit a hurá nahoru. Vedle nás zrovna správcovský pár nakládá proviant z auta na skůtr a pálí to nahoru. My nasazujeme SKI a jdeme po svých. Pravda, v počátku sem tam nějaký kamínek, na pásy se lepí čerstvý mokrý sníh, ale se stoupající nadmořskou výškou je to lepší a lepší. Zhruba v polovině cesty na chatu, stále za hustého sněžení, není pochyb o množství sněhu ve vyšších partiích. Z předodjezdového hesla "vyběhneme na chatu a odpoledne ještě něco dáme", začínáme při nástupu na chatu lehce střízlivět. Z vyběhnutí je tří hodinová šichta. A po tří hodinové šichtě nás vítá usměvavá chatařka s dobře čepovaným pšeničným a výbornou polévkou. Nicméně úplný másla nejsme a dokážeme se z blahodárného tepla hospody ještě vytrhnout a bez dívčího elementu ještě vyrážíme na krátký test sněhových podmínek. Od chalupy míříme pod první prudší svah, tam to vydupeme asi 200 výškových nahoru a zkoušíme první oblouky. Sic přes husté sněžení a mlhu vidíme prd, o kvalitě sněhu nemůže být pochyb. Večer za svitu čelovek, někdy po osmé hodině, přichází ještě Dušan s Petrem. Ti co odmítli ranní vstávání a taky si mysleli že "vyběhnou" na chatu.

Večerní kultura nebyla nikterak škodlivá vzhledem k slibně vypadající sobotě. Ráno žádná křeč, svítá pozdě, nejkratší dny roku, snídaně od půl osmé a venku mraky. Posnídáme a jdeme balit. Během toho, se venku začíná klubat mozol a než stojíme s lyžemi v rukou před chatou, je již jasný slunečný den. Vyrážíme směrem k vrcholu Geigelstein. Šlapeme stopu, nikde nikdo. Všichni funíme, a vzhlížíme k vrcholu, místní dominantě. Půlka zájezdu se nemůže dočkat až do toho nahoře dupne a bude krájet první lajny v panenském pudru. Druhá půlka se nemůže dočkat až bude v bezpečí dole a radši by šla furt jen nahoru. Vrcholu dosahujeme téměř společně. Nechybí vrcholové pivo a nějaké to focení. A pak hurá dolů. Už ze samotného vrcholu se jedná o exkluzivní lyžovačku v perfektním sněhu, který za poslední zimy moc nepamatujeme a v prosinci už téměř vůbec. Srovnání s loňskými Toteskami, snad ani nelze provádět. Tady to je lyžování, vloni to byla likvidace výbavy. Po sjezdu chvíli rozjímáme na slunci, koukáme na lajny co jsme načmárali do svahu. Vzhledem ke slušnému času, vracíme pásy na skluznice a vyrážíme opět k vrcholu. Vzhledem k podmínce, by to byl hřích nejít znovu. Nakonec se dělíme na dvě skupiny – já a David míříme k vrcholu traverzem západní stěny a jižním hřebenem dosahujeme znovu vrcholu Geigelsteinu. Zbytek jde jen do severního sedla. Z vrcholu to pálíme trochu jiným směrem a po několika málo minutách přijíždíme až na terasu chaty, kde zabíráme stůl, dáváme orosené zrzavé, sluníme se a čekáme na zbytek. Ty přijíždějí se stejným nadšením asi 20 minut po nás. Slunění se na terase až do západu slunce je dokonalým zakončením bezchybného dne.

V neděli po snídani je opět nádherné počasí. Balíme věci a opouštíme chatu. Míříme k vrcholu Mühlhornwand. Sníh je místy měkčí, místy tvrdší, místy krustovatí. Čerstvý prašan po celodenním slunci a nočním mrazu, trochu mění strukturu. Z vrcholu už nás čeká jen sjezd. Terén je rozmanitý. Paseky, lesy, úzké pěšiny…hlavně nevzít nějaký zapadaný ohradník. Před polednem přijíždíme zpět na parkoviště. Tam očekávané překvapení – věděli jsme od Dušana s Petrem že nám od pátku svítí pravá parkovačka (zapnutý blinkr). Tři dny mrazu se světly, to fakt neklapne. Auto ani nejde odemknout. Záložní mechanický klíč naštěstí zafungoval. Vydolovat boty z kufru, haupna nahoru a cesta na kilometr vzdálenou benzínku pro kabely. Auto se po chvíli podařilo dobít, nastartovat a odjet.

Timing tohohle výletu byl na jedničku. Týden poté na Vánoce přišla obleva. Parádní místo, kde když se chytí podmínka, nic nechybí. Horám Zdar a chlupatým lyžím obzvláště!